Richard Bach sa v (sci-fi) románe „Jediný“ pohráva so zvláštnou myšlienkou, ktorá ma tiež často napadá: Akí by sme boli, keby sme sa v tom, či onom okamihu svojho života rozhodli INAK? Ako by vyzeral náš život? Aké by to bolo, keby sme sa sami so sebou stretli v takýchto „paralelných“ životoch odvíjajúcich sa po pavučinkách iných rozhodnutí?
„Pro ty, kdo milují fotografování, mohou být metaforou rozdílné roviny ostrosti. Zaostřením získáme jeden bod ostrý a ostatní rozmazané.
Lidé se většinou soustředí na jeden život a myslí si, že mimo něj neexistuje nic důležitějšího. Přitom všechny vysněné situace a zdánlivě nesplnitelná přání jsou stejně tak skutečné jako všechno ostatní.
Rovina ostrosti závisí na nás“ /str. 42/„Takže jsme turisté! Netvoříme krajinu, jen si z ní vybíráme část, kterou chceme vidět!“ /str. 43/
„Někteří se rozhodli svou nerozhodností – bylo jim to jedno.“ /str. 170/
„Předchází-li učení zkušenostem, nemusí nám vždy dávat smysl.“ /str. 170/
„Jsme „jediní“ s člověkem, jímž budeme za chvíli, nebo za týden… “ /str. 173/
„Cítil jsem se jako při řešení nějakého vypečeného testu inteligence, kde vám vše připadá lehké, když znáte odpověď, ale kde zešílíte dřív, než na ni přijdete.“ /str. 175/
„Každý v tomto světe je reflexe.
Jsme živá zrcadla jeden druhému.“ /str. 242/
„Tyto lidé – to jsme my v jejich tělech!
Vždycky toužili, aby mohli létat, my jsme to pro ně udělali. (poznámka – postava je letec).
My jsme zase chtěli mluvit s delfíny, zkoumat elektrické národy a oni to dělají pro nás!
Lidé se stejnými láskami si nejsou cizí, i když se nikdy nepotkali.“ /str. 251/