(nakladatelství Paulínky, 2009)

Ako je táto knižka malá a útla, tak veľmi ma potešila (najmä jej prvé dve tretiny)…
Jedna z myšlienok, ktorá na mňa v poslednom čase silno zapôsobila, je od sv. Terezky: „Chápu, že všechny duše si nemohou být podobné. Musí existovat různé druhy, aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost.“ Veľmi sa mi páči vedomie, že každý človek je prejavom akéhosi vlásku inakosti Božej dokonalosti a lásky. A na moje veľké potešenie som sa s podobnou myšlienkou stretla práve v tejto Cenciniho knižke.
Knižka obsahuje aj veľmi výstižné formulácie o kríze rozhodovania a zamýšľa sa nad jej koreňmi. Zaujalo ma nazeranie na súvis problémov s robením rozhodnutí s tým javom, že dnešná spoločnosť akoby nás „vyliečila“ z tejto ťaživej nevyhnutnosti, a to všemožnou podporou existencie spleti akýchsi „únikových východov“.
Ťažiskom knižky je však povzbudiť čitateľa naučiť sa „čítať“ a „písať“ svoj život… Týmto dvom pojmom dal viac symbolický význam a snaží sa pomocou nich načrtnúť ako nachádzať hodnotu svojho života – ako ju vedieť z neho prečítať i doň vpísať. Ako na svoj život nazerať inak… viac z Božej perspektívy.
V závere zhrňuje znaky kresťanského rozhodovania – odpovedania na povolanie (nielen k rehoľnému životu, ale akémukoľvek povolaniu).

Díky logice vtělení hlásá každé pozemské bytí pravdu o lásce věčného Boha, ba dokonce ji vtěluje, je jejím projevem, propůjčuje jí život a tělo, dává jí tvář a podobu, zahaluje ji tajemstvím, a zároveň ji zjevuje.
Toto zjevení je vždy nové a nevídané právě proto, že jeho předmětem je Boží láska, jež se nikdy neopakuje, ale pokaždé je pojata a utvářena podle milované osoby. /str. 8/

Dospělá víra činí z lidského života prostor, v němž objektivní skutečnost dostává subjektivní a originální podobu. /str. 11/

Krize lidství… smutně se projevuje:
– subtilní depresí (jež ztrpčuje a otravuje život mnoha lidí)
– bezuzdnou honbou za iluzorními kompenzacemi či podivným kultem techniky (předkládá zdánlivé překonání veškerých omezení a hranic a slibuje vlastnictví celého světa)
– ve zdráhavém postoji příliš mnoha mladých lidí vůči životu a jejich budoucnosti; jako by mněli strach vzít vážně své lidství a nechat se přitáhnout tím, co ho v plnosti uspokojí a naplní všechny jejich autentické touhy po pravdě, kráse a dobru.
Tento strach se pak stává neschopností činit definitivní rozhodnutí, vsadit na vlastní budoucnost, vyžadovat od sebe maximum, navždy se odevzdat jiné osobě, kterou budu milovat a která bude milovat je. /str. 18/

(Člověk dnes) už nečiní rozhodnutí a nedokáže si vybírat, protože se domnívá, že si už nepotřebuje vybírat. Vybrat si znamená dát přednost jedné věci před jinou, a tedy zřeknout se něčeho – dnes tomu však už není. Dnes už není nevyhnutelné. Člověk si muže vybrat všechno, neboť v každé volbě si muže vždycky nechat otevřený únikový či bezpečnostní východ pro případ, že by se rozhodnutí z jakéhokoliv důvodu ukázalo jako namáhavé nebo problematické. /str. 19/

Je to jakási smíšenina všemohoucnosti a lehkomyslnosti a ta omezuje a spoutává naši schopnost rozhodovat se. /str. 20/

Život každého člověka „obsahuje“ toho, jehož nebe a zem nemohou obsáhnout. /str. 23/

Je snadnější vnímat Boží přítomnost v lidské dokonalosti, jak nám to radí lidská logika, nebo v jistých projevech přirozené zbožnosti, ve výrazné dobrotivosti, v hrdinském činu, ve svatosti druhého člověka či v bezúhonnosti. Naučit se číst život jako věřící však znamená opravdu se otevřít dříve zmiňované logice vtělení. Ta si žádá, abychom se zásadně vzdali svého pohanského nároku a přijali, že Bůh se zjevuje i v chatrnosti lidského života.
Ba právě to je charakteristický rys křesťanského zjevení. Ten, který je nadmíru dokonalý, se sklání, aby se zjevil skrze to, co je nedokonalé. Převelká Boží láska vůči nám k nám obvykle přichází skrze chudobu a temnotu lidského prostřednictví. /str. 26/

Slovo inteligence se odvozuje od latinského „intus legens“ – ten, který čte v nitru. /str. 30/

Život věřícího člověka si Bůh vyvolil k tomu, aby novým způsobem zjevil něco o sobě samém /str. 31/

„Číst“ znamená zachytit smysl již přítomný v samotném bytí.
„Psát“ znamená smysl vytvořit a přidat ho ke skutečnosti, především ke skutečnosti vlastního života. /str.36/

„Psát“ zde chápeme především v symbolickém významu, tedy jako schopnost dávat myšlení definitivní a dokončenou formu, jež ústí do formulace osobního smyslu, který člověk připíše svému životu.
Smysl připsaný životu by mněl v konečném důsledku vycházet z objektivního smyslu, který je v něm již přítomen. /str. 37/

Modlitební zralost obnáší: věnovaný čas, kontemplace Ukřižovaného, prosebná modlitba, uznání vlastního strachu, překonání temných nocí, trpělivé očekávání světla, upřímné kladení otázek… /str. 45/

Navzdory všemu zdání svět i tato falešná kultura smrti potřebují pravdu.
Mohou ji však říct pouze ti, kdo žijí v tomto světe a jsou s ním solidární. Mohou ji říct pouze ti, kdo cítí za tento svět zodpovědnost zasazují se za něj, a ti, kdo z problému světa, prostředí a území, kde žijí, učinili místo, kde Syn Boží ještě i dnes přijímá tělo, aby přinášel spásu. /str. 67/

Křesťanská volba je jistě přesná, ale nikdy není do detailu jasná. O to víc to platí o volbě povolání:
– Nejen, že jej člověk chápe teprve postupně, ono na něj na každém kroku klade nové nároky a vyžaduje ochotu ke stále novému rozhodování.
– Mohli bychom dokonce říci, že křesťanské rozhodnutí je rozhodnutím riskovat, protože v sebe nese jistou míru intelektuální a morální nejistoty, kterou lze překonat pouze tím, že si člověk troufne a riskne to. To znamená, že opěrným bodem křesťanského rozhodnutí nejsou schopnosti člověka nebo jeho osobnost, ale někdo jiný, někdo naprosto Jiný. (Příkladem autentického rozhodnutí ve víře je v tomto smyslu Petr, když se po neúspěšném nočním rybolovu, ačkoli věděl, že z profesionálního hlediska to nemá smysl, rozhodl spustit sítě pouze na „Pánovo slovo“)
– Typicky křesťanské rozhodnutí vždy přijde draho. Věřící člověk totiž dává přednost té volbě, která ze všech nejvíc vyžaduje sílu jeho lásky a touhu darovat se.
– Ztotožnit se s nějakým povoláním znamená odpovědět na hádanku (života), byť i bez jakýchkoliv jistot, pouze v důvěře v toho, kdo tě povolává. Cítit se povolaným znamená přijmout skutečnost, že to nejsi ty, kdo vyslovil první slovo. Tvé slovo je už odpovědí. Už jsi součástí plánu, který počítá s tím, co jsi, a s tvou bytostnou individualitou. Nejsi sám a to znamená povolání. /str. 74/