Citadela

 „Přijímám Tě takového jaký jsi.
Možná, že trpíš chorobnou potřebou schovat do kapsy každou zlatou tretku, která Ti padne do oka, ale přitom jsi básník. Přijmu Tě tedy z lásky k poezii. A zlaté tretky si z lásky k nim zamknu.
Možná, že zacházíš s tajemstvími, které Ti někdo svěří, jako žena s démantovou ozdobou. Jde na slavnost a ten vzácný předmět vystavuje na obdiv, aby ji dodal slávy a významu, Přitom jsi však možná tanečník. Přijmu Tě tedy z úcty k tanci, ale tajemství si z úcty k nim nechám pro sebe.
Ale možná, že jsi prostě můj přítel. Přijmu tě tedy z lásky k Tobě a takového, jaký jsi. Jestliže kulháš, nebudu chtít, abys tančil. Jestliže nenávidíš toho či onoho člověka, nebudu Ti je vnucovat za společníky. Jestliže potřebuješ najíst, obsloužím Tě.
Abych Tě poznal, nebudu Tě nijak rozdělovat. Nejsi ani tento nebo jiný skutek a ani jejich souhrn. Nejsi ani toto nebo jiné slovo, ani jejich souhrn. Podle těch slov, ani podle těch skutku Tě soudit nebudu. Ona slova a skutky budu naopak soudit podle Tebe.
Zato si však od Tebe budu žádat pozornosti. Nevím, co bych si počal s přítelem,který by mne neznala jemuž bych se musel vysvětlovat. Přenést sama sebe v chabém větru slov, takovou moc nemám. Jsem hora. Horu lze nazírat. Ale na dvoukolák ji nenaložíš.
Mohu snad vysvětlit něco, co nepochopila už předtím láska? “ /A. Exupéry; Citadela; str. 279; CXXXI/

„Přítel je pro mně určité hledisko. Potřebuji slyšet řeč pronášenou právě tam odtud, odkud on hovoří, neboť v tom je pro mne přítel jedinečná říše a nevyčerpatelná zásoba. I když mlčí, dokáže mně naplnit. Hledím pak jeho očima a vidím svět jinak.
Stejně tak žádám i na něm, aby znal především místo, z něhož hovořím já. Jen tak mně muže slyšet.
Neboť slova jsou vždycky svárlivá.“ /A. Exupéry; Citadela; str. 279; CXXXI/