Sv. Terézie od Ježíše (Terézia Avilská) adresuje toto dielko svojim rehoľným sestrám. V tom sú niektoré jej rady a úvahy špecifické. Ale jej hlboká duchovná skúsenosť a rady sú cenné pre každého vericeho človeka. Žila v rokoch 1515 – 1582.

„Výborným prostředkem jak se těšit z Boha je právě přátelství s Jeho přáteli.“ /str. 42 -43/

„Ach Pane, všechny škody, jež utrpíme, pocházejí z toho, že nemáme upřené oči na Tebe.“ /str. 79, K16/11/

„Zřeknete se i jakékoliv starosti o to, co potřebujete k životu, jinak je vše ztraceno.
Ti, kteří z Boží vůle musí mít takové starosti, ať je mají: tak je to správné a vyžaduje to jejich povolání; ale pro nás, sestry, by to byla ztřeštěnost.“ /str. 14/

„Čím méně toho vlastníme, tím méně starostí pak máme.“ /str. 15/

„I když všechno pochází od Boha, přece jen od nás vyžaduje, abychom projevovali vděčnost těm, skrze něž nám pomáhá. A dbejte na to, abyste to nezanedbávaly!“ /str. 18/

„Jestliže takové osoby (duše, kterým Buh udělil pravou moudrost) milují nějakou osobu, hned touží, aby i ona milovala Pána a byla Jim milována.
Tuto lásku však platí draze, neboť jsou ochotny podniknout všechno, k většímu dobru duší, jež milují: pro jejich sebemenší pokrok by tisíckrát obětovali život.“ /str. 40/

O priateľstve:
„Láska o níž se zmiňuji je taká, jakou máme mít jedna k druhé, k příbuzným a přítelkyním.“ (poznámka – nazýva ju „dokonalá láska“)
„Ti, kteří takhle milují jsou velmi prospěšní, protože berou na sebe všechna trápení a ponechávají druhým, aby z nich čerpali prospěch, aniž by zakusili trýzeň.
Jejich přátelé se stávají brzo dokonalí, neboť jinak věřte mi – buď přeruší přátelství – aspoň to, co je v přátelství nejhlubší – anebo dosáhnou pro ně milost jít toutéž cestou… a spolu dojít k Pánu.
Jejich srdce není schopno dvojakosti: vidí-li, že scházejí z cesty a dopouštějí se nejaké chyby, ihned je upozorní: nemohou mlčet. A naléhají bez okolku nebo lichocení, dokud se nenapraví: buď se napraví anebo preruší přátelství, protože to nemohou snášet.
Tyto svaté duše, usilující se pouze o vlastní dokonalost se nestarají o svět… Jedná li se ovšem o jejich přátele, pak je to něco jiného: neujde jim nejmenší příležitost zahlédnou i nejmenší smítko. Říkám vám však, že nesou opravdu těžký kříž.
Šťastné duše, jenž jsou jimi takto milovány… Šťastný den, ve kterém se seznámily!…
Sestry, najdete-li někoho, kdo je naplněn takovou láskou, pak prosím Matku představenou, aby se všemožně starala umožnit vám jednat s ním. A to pak ho milujte jak chcete. Myslím si však, že takových duší není mnoho… Nicméně Pán neopomene dát vám je poznat.
Namítnete mi, že to není nutné, že vám stačí mít Boha za přítele. Avšak já vám říkám, že výborným prostředkem jak se těšit z Boha je přátelství s Jeho přáteli: vím z vlastní zkušenosti, že se z toho načerpá mnoho dobrého.
Jestliže nejsem v pekle, pak za to vděčím po Bohu právě těm duším, o nichž mluvím a jejichž modlitbám jsem se vždy doporučovala.“ /str. 42-43 + rukopis z Escorialu/

„Dokonalá duše muže být pokorná a nelpět na ničem, ať žije kdekoliv, i když prostředí dost ovlivňuje a v některém je více těžkostí než v druhém.“ /kap. 12/7, str. 62/

„Kde vládne honba za výsadami a kde se lpí na pozemských statcích (s těmito nešvary se lze setkat jek venku tak i v klášteřích, když zde je k tomu méně příležitostí a větší vina), tam člověk nikdy nedosáhne toho, aby na ničem nelpěl, aby okoušel opravdové plody modlitby.“ /kap. 12/5, str. 62/

„Chudí tohoto světa nejsou ctění.“ /str. 67; K 13/5+/

„Když vidí rozumný člověk, jak prospěšné je dobro, k němuž začíná získávat náklonnost, pak k němu přilne velmi silně.
I když nedosáhne velké dokonalosti, muže vždycky prospívat svými radami v mnoha záležitostech aniž by byl někomu na obtíž.“ /str. 69, K 14/2/

„Některé osoby dobře mluví, ale špatně chápou, zatím co jiné toho příliš nenamluví, a i to je páté přes deváté, ale jsou schopny velikého dobra.
Jsou to tak prosté duše, že se vůbec nevyznají ve světských záležitostech, zato náramně ve vztazích k Bohu.“ /str. 69, K 14/2/

„Když vidí, jak jsou roztěkané (… niektoré duše, pozn.), nechce opomenout žádný prostředek, i když jsou na tom špatně a nemají ctnosti, zahrnuje je útěchami, slastmi a něžnostmi, aby se v nich vzbudila nějaká dobrá touha.
Ba dokonce někdy je uvede do kontemplace, i když zřídka a na krátkou dobu. Dělá to všechno, aby zjistil, zda se po takovém projevu přízně budou snažit disponovat k tomu, aby je zakoušely déle; jestliže se však nedisponují, je to k pláči, jestliže Tě opouští duše, k nimž ses tolik přiblížil.“ /str. 78, K 16/8/

„Myslím, že je mnoho duší, jež Bůh podrobuje této zkoušce, ale jen málo je dokáže toho využít, aby se disponovaly pro Jeho milosti. Když je Pán udělí nějaké duši a ona dělá vše, aby Mu odpověděla, jsem přesvědčena, že jí nepřestane pomáhat, dokud nedosáhne vysokého stupně.
Nedáváme-li se Bohu bezvýhradně, jak se On dává nám, pak už je hodně, ponechá-li nás ve vnitřní rozjímavé modlitbě, a tu a tam nás navštíví, jako dělníky, kteří pracují na Jeho vinici.
Avšak ti druzí jsou Jeho milovaní synové, od nichž se nechce odloučit, a oni také se nechtějí odloučit od Něho. Posadí je k svému stolu, dává jim jíst ze svého jídla, takže si utrhuje od úst, aby jim dával.“ /str. 79; K 16/9/

„Buh nevede všechny toutéž cestou, vždyť možná ten, jemž se zdá, že je velmi nízko, je mnohem výš v očích Pána.“ /str. 81, K17/2/

„Ponevadž nás Pán zná dukladně, ví, v čem Mu mužeme sloužit, dává každému jeho úkol podle toho, jak to nejvíc prospívá jeho duši, samému Pánu a dobru bližních.“ /str. 86, K 18/3/

„Buďte trpěliví! Odevzdejte se do Božích rukou! Podrobte se ve všem Jeho vůli, neboť není bezpečnější, než chtít se Mu líbit.“ /str. 97, K 19/12/

„… kdyby ta touha pocházela od Boha, nevedla by ho k zlému, ale přinesla by mu světlo, schopnost rozlišovat a moudrost.“ /str. 97/ K 19/13/

„Při nadpřirozené modlitbě se o to (aby jsme se nerozptylovali) stará Bůh. Nechce se na nás spoléhat. Cení si naše duše tolik, že v době, kdy ji uděluje některou milost, nepřipustí, aby se zabývala věcmi, jež jsou ji na škodu, ale hned ji přitáhne k sobě a v jediném okamžiku ji zjeví tolik pravd a dá ji jasné poznání o věcech tohoto světa, jakého by sama nemohla dosáhnout ani za mnoho let, protože tehdy její pohled není jasný, je zahalený prachem, jejž rozviřuje při chůzi.“ /str. 94, K 19/7/

„… v tom, co pochází od Boha, není nic nadměrného. Dá-li nám hodně, uschopní duši, aby dokázala pít mnoho, asi jako sklář, který vytváří sklenici, ji udělá tak velikou, aby se do ni vešlo, co tam chce nalít.“ /str. 95.; K 19/9/

„Dobro nemůže být nikdy příčinou zla.“ /str. 100; K 20/3/

„Kdo se bude zbývat Otčenášem a zůstane pokorný, nebude mít více zapotřebí.“ /str. 100; K 21/3/

„Někdy zmuže víc jeden člověk nebo dva, kteří mluví pravdu, než veliké shromáždění.“ /str. 106; K 21/9/

„Rozdíl mezi rozjímavou a ústní modlitbou není jen v tom, že jsou ústa zavřená. Jsem-li při ústní modlitbě opravdu přesvědčena že hovořím s Bohem, a více myslím na Něho než na slova, které přednáším, pak se má ústní modlitba spojuje s rozjímavou.“ /str. 108; K 22/1/

„Na počátku hodinek nebo růžence se ptejte, s kým mluvíte a kdo jste vy, jež hovoříte, abyste si lépe uvědomily, jak se chovat.
Budete-li všemožně usilovat uvědomit si tyto dva body před začátkem ústní modlitby, pak jste věnovaly hodně času rozjímavé modlitbě.“ /podľa str. 109; K 22/3/

„pokora našeho Krále je tak veliká, že Ho neodradí má hrubost a neobratný jazyk; nepřestává mi naslouchat a nebrání mi jít k Němu blíž.“ /str. 110; K 22/4/

„Avšak nesmíme si dovolovat být neuctiví jen proto, že On je tak dobrý.“ /str. 116; K 24/2/

„Ostatně, stačí se k Němu přiblížit, abychom pochopily, jaký je.“ /str. 116; K 24/2/

„Neudržuje-li se nějaký vztah, vyprchá i ona důvěrná známost, jež vyvěrá z příbuzenství či z přátelství.“ /str. 125; K 26/9/

„Duše nemusí vystupovat do nebe, ani zvyšovat svůj hlas, aby mluvila se svým nebeským Otcem a těšila se s Jeho blízkosti.
… Sv. Augustýn hledal Boha na mnoha místech abu Ho nakonec našel v sobě.
… hledá-li Ho, nepotřebuje křídla, stačí, když se uchýlí do samoty a kontempluje Ho sama v sobě.
A ať není v rozpacích před takovým Hostem, ať s Ním mluví pokorně jako s otcem, ať Mu vypráví, co ji trápí, ať Ho prosí o úlevu…“

„Chraňte se přehnané bázlivosti, do níž upadají některé osoby, které ji dokonce považují za pokoru. Jestliže vám král udělí nějakou milost pak to není jistě pokora odmítnout ji, nýbrž přijmout ji a těšit se z ní, i když uznáváte, že jí nejste hodny.“ /str. 131; K 28/3/

„Je v nás něco nevýslovně cennějšího, než co se vidí navenek.“ /str. 134; K 28/10/

„On je Pánem světa a muže dělat co chce. A proto z lásky k nám se ve všem přizpůsobuje našim možnostem.“ /str. 134-135; K 28/11/

„Jestliže nikoho nenutí a přijímá jen to, co se Mu dává, pak také se zcela dává jen těm, kteří se Mu bezvýhradně oddají.“ /str. 134-135; K 28/12/

„(Při „modlitbě klidu“)… v duši zavládne klid. Tam pak všechny mohutnosti odpočívají a duše poznává daleko jasněji než prostřednictvím vnějších smyslu, že je velmi blízko svému Bohu…
Neuvědomuje si, ovšem, jak to poznává. Cítí pouze, že je v Jeho království, nebo alespoň blízko Krále, který jí je ho má dát. Je naplněna takovou úctou, že se neodvažuje promluvit.
Její vnější i vnitřní mohutnosti jsou jako ohromeny a tělo se neodvažuje pohnout. Tělo zakouší úchvatnou slast a duše hluboké uspokojení.
A když vidí, jak blízko je u prameně, je tak spokojena, že nemá žízeň, přestože ještě nepila. Zdá se ji, že už není po čem toužit. Kdo zakouší tento stav, nechce se ani pohnout z obavy, že se mu vytratí tento pokoj.“ /str. 146; K 31/2,3/

„Kdo chce příliš, naléhá a ztratí všechno.“ /str. 150; K 31/10/

„Ten na něhož se obracíte je velmi blízko a nepřestává vám naslouchat.“ /str. 152; K 31/13/

„Kontemplace přesahuje jakoukoliv naši činnost. Z naší stranu nemůžeme dělat nic, ani nepomáhá jakékoliv naše úsilí: ba jen by nás rozptylovalo a bránilo nám říci: „Buď vůle tvá.““ /str. 157; K 32/10/

„Jen pokora muže něco udělat, avšak ne pokora k níž se dopracujeme úvahami, nýbrž ta, jež pochází z kontemplace samé Pravdy, v nímž se v jediném okamžiku pochopí mnohem víc než během dlouhé doby pracných úvah.“ /str. 158 – 159; K 32/13/

„Vyslyší každou prosbu, pokud přebývá ve mně (poznámka – myslí sa po prijímaní), neboť nemá ve zvyku zaplatit špatně příbytek, který je Mu poskytnut, je-li opravdu dobře přijat.“ /str. 168; K 34/8/

„Jak si toho Pán váží, když se navzájem milujeme! Vždyť dobrý Ježíš mohl uvést jiné důvody a říci:
‘Odpusť nám, Pane, protože konáme velké pokání, protože se hodně modlíme, protože se postíme, protože jsme kvůli tobě opustili všechno a náramně Tě milujeme‘.
Ba ani neřekl: ‚Odpusť nám, protože jsme ochotni obětovat pro tebe i život‘ a podobné věci, nýbrž pouze:
Odpusť nám, jakož i my odpouštíme.“ /str. 177; K 36/7/

„Střežte se však oné pokory, již vrhá duši do hlubokého neklidu nevelikostí našich hříchu. Ďábel jim vnuká různými způsoby a trápívá duše tak, že nechodí k přijímání a neodvažují se modlit, pod záminkou, že toho nejsou hodny.
Takové duše tráví ty chvíle prověřováním, zda byli či nebyly připraveny, místo aby prosili o milosti, a tak dospějí k tomu, že uvádějí v pochybnost Boží milosrdenství, namlouvají si totiž, že Bůh je opustil kvůli její nepravosti.
Všechno se jim zdá nebezpečné, ba i jejich dobré skutky neužitečné. Zachvátí je malomyslnost, a protože cítí svou bezmocnost udělat něco dobrého, propadnou skleslosti. Dokonce se jim zdá, že to, co je chvályhodné na jiných u nich je zlé.“ /str. 190; K 39/1/

„Sebevětší RYZÍ POKORA nikdy neuvádí ve zmatek, nezneklidňuje, nerozvrací, nýbrž zaplavuje duši pokojem, sladkostí a klidem.“ /str. 190; K 39/2/

„Jeho Velebnost nám dala lásku a bázeň.
  Zatímco láska nás nutí zrychlit krok,
  bázeň nás má k tomu, abychom se dívaly kam klademe nohu, abychom neupadly.“ /str. 194; K 40/1/

„Kdo miluje Pána opravdu, miluje všechno dobré,
  chválí všechno krásné,
  napomáhá všemu dobrému,
  vždy je spojencem dobrých, pomáhá jim a brání je.
Krátce: miluje pouze pravdu a to, co si zaslouží aby bylo milováno.“ /str. 194-195; K 40/3/

„Vyhýbejte se přílišným obavám, neboť jestliže duše začne vidět nebezpečí všude, nebude schopna vykonat nic dobrého, muže spadnout do skrupulí a bude na obtíž sebe i druhým.“ /str. 202; K 41/5/

„Nic však není tak nebezpečné, jako žít ve strašně zhoubném pokušení, totiž: pomlouvat bližního.
Myslet si, že nejsou dokonalí ti, kdo nejednají tak, jak jsme si to my namýšlely.
Pak je tu ještě jiná chyba, že totiž za některých okolností by bylo třeba promluvit, a vy ze strachu, abyste nepřeháněly, neotevřete ústa a tak nepřímo schválíte to, nad čím by stě se měly zhrozit.“ /str. 202-203; K 41/6/

„Proč bychom se mněly obávat, že prosíme o příliš mnoho, když přece prosíme všemohoucího?“ /str. 207; K 42/4/